Téma · Psychika a vztahy
Sebepoznání
73 článků
Dunningův–Krugerův efekt: co o něm víme a co se přehání
Dunningův–Krugerův efekt zlidověl jako vysvětlení každého sebejistého ignoranta. Co původní studie zjistila — a proč část efektu je statistický artefakt.
Škodolibost: proč nás občas potěší cizí neúspěch
Škodolibost neradi přiznáváme, a přitom ji zná každý. Co psychologie ví o tom, kdy a proč ji cítíme — a co se z ní dá o sobě dozvědět.
Syndrom podvodníka: pocit, že tě každou chvíli odhalí
Spousta schopných lidí žije s tichým strachem, že na svůj úspěch nemají a jen to dobře hrají. Co je syndrom podvodníka, proč vzniká a co s ním.
Lítost: emoce, kterou nejvíc bolí to, co jsme neudělali
„Kéž bych tehdy…“ Lítost umí tížit roky. Co o ní psychologie ví — proč nejvíc bolí promeškané šance a jak z lítosti udělat informaci.
People-pleasing: když být hodný znamená zmizet
Lidé, kteří chtějí pořád vyhovět, bývají oblíbení a nenápadní. Pod hladkým povrchem se ale schovává cena: potlačené potřeby, únava a vztahy bez upřímnosti.
Krize středního věku: mýtus, klišé — a co je na tom pravdy
„Krize středního věku“ se stala vtipem. Data ukazují, že dramatická verze je mýtus — ale že kolem poloviny života se opravdu něco mění.
Život bez partnera: být sám ještě neznamená být nešťastný
Že je člověk bez partnera, se často čte jako čekárna na „skutečný“ život. Co o spokojenosti svobodných lidí říká výzkum — a v čem je obraz složitější.
Perfekcionismus: není to ctnost, ani když to tak vypadá
„Mou slabostí je, že jsem perfekcionista.“ Zní to skoro jako chvála. Výzkum ale ukazuje, že perfekcionismu přibývá a jeho nezdravá podoba se pojí s úzkostí a depresí.
Závist: nepříjemná emoce, která ti něco prozrazuje
Závist je z emocí nejvíc tabuizovaná. Co je závist zač, proč existuje, jaký je rozdíl mezi tou ničivou a tou hnací — a proč ji sociální sítě tak rozdmýchávají.
Odpuštění: ne pro toho druhého, ale pro tebe
Odpustit zní jako dárek pro toho, kdo ublížil. Psychologie to vidí jinak — odpuštění je úleva pro toho, kdo odpouští. Co odpuštění je, co není a jak k němu vede cesta.
Stud a vina: dvě emoce, které pleteme — a každá učí něco jiného
Vinu a stud házíme do jednoho pytle. Psychologie je ale ostře rozlišuje — a ukazuje, že jedna z nich pomáhá růst, zatímco druhá v nadbytku ubližuje.
Charisma: vrozený dar, nebo naučitelná dovednost?
Charismatickým lidem věříme, že to „prostě mají“. Psychologie ji ale rozkládá na konkrétní, naučitelné složky — a stojí na dvou věcech, ne na záhadné jiskře.
Narcismus: co to je, co není a proč ten pojem přebíráme
Sebestředný šéf, bývalý partner, sobecký známý — všichni dostanou nálepku „narcista“. Co narcismus doopravdy je, jaké má podoby a proč na přesnosti pojmu záleží.
Sebevědomí: nebuduje se chválou, ale činem
Snažíme se sebevědomí vyrobit afirmacemi a chválou. Data říkají, že to nefunguje — a nabízejí spolehlivější cestu, která vede přes zvládnuté zkušenosti.
Sebesabotáž: proč si někdy podrážíme nohy sami
Vypadá to nesmyslně: chceme něčeho dosáhnout a sami si v tom zabráníme. Sebesabotáž ale není slabost vůle — je to obrana. Když pochopíš, před čím chrání, dá se rozpustit.
Vyrovnání se s konečností: proč myslet na smrt může pomáhat žít
Smrt je téma, kterému se vyhýbáme. Existenciální psychologie ukazuje, že přiměřené vědomí konečnosti není morbidní — pomáhá rozlišit, na čem doopravdy záleží.
Věda o štěstí: co ho měřitelně zvyšuje (a co ne)
Velký dům, vyšší plat, splněný sen — od toho čekáme trvalé štěstí. Výzkum ukazuje, že se na to rychle adaptujeme. Co pohodu zvedá doopravdy.
Zdravé mužství: které „chlapské“ normy škodí
Nestěžovat si, nedávat najevo emoce, zvládat všechno sám. Výzkum ukazuje, že lpění na těchto normách se pojí s horším duševním zdravím. Co je zdravé mužství a co ho dusí.
Jak najít smysl: méně velká otázka, víc tři menší
Hledání smyslu si představujeme jako jedno velké zjevení. Psychologie smyslu ukazuje něco praktičtějšího — skládá se ze tří složek a každá se dá živit zvlášť.
Geny a povaha: co je dané a co ne
„Mám to po rodičích.“ Dvojčata ukazují, že velká část povahy je opravdu dědičná. Co to ale doopravdy znamená — a proč „dědičné“ není totéž co „neměnné“.
Emoční inteligence: co to opravdu je a co se z toho stalo
„Emoční inteligence“ se prodává na seminářích i v knihách. Původní vědecký pojem byl ale skromnější — a užitečnější. Co to je, co umí předpovědět a jak se s emocemi dá pracovat.
Vděčnost: praxe, která funguje — když ji nepřeženeš
Deník vděčnosti se stal wellness samozřejmostí. Co o něm doopravdy víme — komu pomáhá, jak moc, a kdy se z užitečné praxe stane nátlak na dobrou náladu.
Zármutek a truchlení: proces, který nemá fáze ani konec na povel
„Pět fází smutku“ zná každý. Skoro nic z té představy ale neodpovídá tomu, jak truchlení skutečně vypadá. A ta nepřesnost lidem v zármutku škodí.
Deníkové psaní: levný nástroj, který má překvapivě dobrá data
Expresivní psaní zkoumá psychologie už čtyřicet let. Tady je rozbor, co umí, jak ho dělat — a kdy je naopak lepší pero odložit.
Proč nám tak záleží na postavení: status, srovnávání a klid v hlavě
Rádi se vidíme jako lidé, kteří jsou nad honbou za postavením. Jenže touha vědět, kde v žebříčku stojíme, je jedna z nejstarších a nejsilnějších sil lidské mysli. Předstírat, že s námi nehne, znamená jen nechat ji hýbat námi potají. Tady je, proč mozek tak úporně sleduje pořadí — a jak s tím žít.
Brené Brown: zranitelnost jako odvaha, ne slabost
Její TED talk má přes 70 milionů zhlédnutí a její knihu „Dary nedokonalosti“ čte už pátá kamarádka. Brené Brown (*1965) za posledních patnáct let proměnila způsob, jakým Západ mluví o studu a zranitelnosti. Co z jejího výzkumu opravdu obstojí, kde je podklad pevný, a kde už to sklouzává do koučovacího slovníku.
Sam Harris: meditace pro skeptika
Sam Harris (*1967) je kontroverzní postava — „nový ateista“, kritik islámu, na síti X občas sklízí i rozsévá hejty. Jeho přínos pro meditaci je ale jiná kapitola. Má doktorát z kognitivní neurovědy z UCLA a za sebou roky tichých meditačních pobytů u Shinzena Younga a učitelů dzogčhenu. Výsledek: aplikace a kniha „Waking Up“ — meditace bez jediné stopy buddhismu jako náboženství. Pro koho je a kde má meze.
Milgram: co experiment s poslušností skutečně ukázal (a neukázal)
„65 % lidí zabilo člověka elektrickým šokem, protože jim to někdo v bílém plášti nařídil." Tuhle větu zná každý student psychologie. Je pravdivá? Částečně. Stanley Milgram ve Yale v 60. letech skutečně udělal experiment, který změnil obor. Ale po 60 letech víme, že polovina učebnicové verze je přehnaná, zjednodušená, nebo rovnou nesprávná.
Jan Vymětal: tichý důkaz, že česká terapie má kořeny
Jan Vymětal (1945–2023) byl jedním z nejdůležitějších českých klinických psychologů posledního půlstoletí. Učebnice, kterými prošly desítky ročníků studentů, dlouhá klinická i pedagogická praxe. Medailon pro čtenáře, kteří o něm neslyšeli, ale čtou Yaloma, Rogerse, Frankla — Vymětal je česká brána ke všem třem.
Alena Plháková: česká škola dějin psychologie
Alena Plháková (*1954) je česká akademická psycholožka, profesorka Univerzity Palackého v Olomouci. Její Dějiny psychologie (2006, 2. vydání 2020) a Učebnice obecné psychologie (2003, 2. vydání 2023) jsou povinnou literaturou prakticky na každém českém psychologickém oboru. Medailon o tom, proč má tichá, pečlivá akademická práce na českou psychologii větší vliv než většina „celebritních“ psychologů.
Seligman a PERMA: pět pilířů pozitivní psychologie
Když se Martin Seligman v roce 1998 stal prezidentem American Psychological Association, vyhlásil směr: psychologie se padesát let soustředila na patologii a skoro se neptala, co vede k dobrému životu. Tím se rodí pozitivní psychologie. O třináct let později Seligman shrnul nasbírané poznatky do modelu PERMA — pět pilířů spokojenosti. Co z nich drží empiricky, a kde model přeceňuje svoje možnosti.
Děti 3–6: kdy se učí emoce
Mezi třetím a šestým rokem se dítě učí rozpoznávat emoce u sebe i u druhých, regulovat je a začíná chápat, že „mám pocit“ není totéž co „jsem ten pocit“. Tohle období je klíčové pro prevenci úzkostí a depresivních vzorců v dospělosti. Konkrétní přístup k emoční gramotnosti podle Gottmana, Siegela a Greenspana.
Cyril Höschl: žít pro druhé
Cyril Höschl (12. 11. 1949 – 21. 4. 2025) byl nejviditelnější český psychiatr posledního půlstoletí. V roce 2024 obdržel Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě. Dokument „Žít pro druhé“ (ČT 2026, režie Jan Mudra) se natáčel řadu let — režisér ho začal točit, když byl Höschl ještě zdravý, a dotočil ho v posledních měsících těžké nemoci. Höschl souhlasil pokračovat, protože věděl, že portrét bude sloužit i po jeho odchodu. Shrnutí toho, co po sobě nechal: most mezi mozkem a smyslem, NUDZ v Klecanech a věta „když něco víte, dlužíte to předat dál“.
Nelles hlouběji: vývojové úrovně vědomí a rozdíl od Hellingera
Proces životní integrace (PŽI) Wilfrieda Nellese nejde přes rodinné konstelace, i když z Hellingera historicky vyrostl. Nelles tvrdí, že vědomí prochází čtyřmi úrovněmi — matka, otec, individuace, integrace — a každá z nich nese jiné starosti a jiné nástroje. Pochopit, na které úrovni zrovna žiju, rozhoduje o tom, jakou práci vlastně potřebuji.
Epikúros: malé radosti a nepřítomnost bolesti
Karikatura udělala z Epikúra bonvivána, který polehává v sadu a popíjí víno. Skutečný Epikúros měl zahradu, jedl chleba s olivami a říkal: „Kdo není spokojený s málem, nebude spokojený s ničím.“ Kdybychom z něj měli udělat dnešního psychologa, byl by to odborník na hédonickou adaptaci a podceňovanou roli přátelství.
Laozi a wu-wei: štěstí jako neodporování
Wu-wei se obvykle překládá jako „ne-konání“ — a tím začíná to nedorozumění. Není to nicnedělání. Je to nenucené jednání, stav, který sportovci, umělci i dobří terapeuti znají jako flow. Taoismus k němu došel o dva tisíce let dřív než psychologie. Co z toho dnes empiricky platí — a kde číhá past lenivého klidu, do které padá generace osvobozená od povinnosti.
Diogenes a kynici: štěstí skrze drzost a minimum
Diogenes ze Sinópé nebyl exhibicionista ani bezdomovec. Byl to člověk, který z vědomého zúžení potřeb udělal morální i psychologický experiment: kolik vlastně k dobrému životu stačí? Odpověď zněla nepříjemně: málo. Kynická škola si dnes zaslouží nový pohled — generace zahlcená konzumem potřebuje přesně to zrcadlo, které Diogenes nastavoval.
Montaigne: Que sais-je? — sebepoznání jako pokora
Michel de Montaigne byl první člověk západní tradice, který si sedl, začal pozorovat vlastní mysl a psát o tom knihu. Vynalezl literární žánr — esej. A vynalezl taky způsob sebepoznání, který se dnes opakuje v terapeutickém deníku, v mindfulness poznámkách, v self-compassion praxi. Jeho heslo „Co vím já?" je nejživější filosofická otázka, která kdy byla položena.
Spinoza: emoce nejsou nepřítel, jsou srozumitelné
Baruch Spinoza napsal v 17. století knihu ve stylu Euklida — definice, axiomy, věty, důkazy. Tématem ale nebyla geometrie, ale lidská duše. Jeho hlavní teze: emoce se řídí zákonitostmi, a kdo je pochopí, ten jimi přestane „trpět“ a začne je „mít“. Rozdíl mezi pasivním a aktivním afektem je u Spinozy stejný jako dnes u REBT a ACT — jen zapsaný v latině.
Kierkegaard: úzkost jako cena za svobodu
Kierkegaard v roce 1844 vydal knihu „Pojem úzkosti“, ve které napsal větu, jež mohla Freudovi ušetřit roky: úzkost je „závrať svobody“. Není to porucha. Je to signál, že stojíš před volbou, která změní, kým jsi. Moderní psychiatrie úzkost často léčí — Kierkegaard by dodal: neléčte ji celou. Některá ti říká něco důležitého.
Simone Weil: pozornost jako forma lásky
Simone Weil zemřela ve 34 letech v roce 1943 — odmítla v exilu jíst víc, než jedli Francouzi pod okupací. Z její pozůstalosti (hlavně „Tíže a milost“) vystupuje těžká, krásná a náročná myšlenka: skutečně si někoho všimnout znamená udělat prostor, aby existoval. A to už je láska. Bez té pozornosti je každé „zajímám se o tebe“ prázdné.
Nietzsche: amor fati — milovat svůj osud, ne jen snášet
Friedrich Nietzsche je snad nejzneužívanější filozof 20. století. Nacisté si z něj vystavěli propagandu, Silicon Valley z něj udělalo maskota biohackerů. Jeho skutečná myšlenka je přitom jemnější: „amor fati“ — milovat osud — neznamená zatnout zuby a vyhrát. Znamená říct svému vlastnímu příběhu, včetně všeho bolavého: „ano, to je moje, a znovu bych to chtěl“.
Maslow na konci života: transcendence nad seberealizací
Maslowova pyramida potřeb je nejreprodukovanější diagram v psychologii — a zároveň nejzjednodušenější. V posledních letech života přidal Maslow nad seberealizaci další úroveň, nazval ji „transcendence“ a začal mluvit o „B-values“ (being-values, hodnoty bytí). Zemřel v roce 1970 a nestihl to dopracovat. Jeho pozdní práce převrací pop-psychologickou verzi a vrací Maslowa zpátky do rozhovoru s existenciální tradicí.
Kohlberg: jak se vyvíjí morální myšlení — a kde se zastavuje
Lawrence Kohlberg zmapoval, jak lidé přemýšlejí o morálních dilematech — od dítěte, které se bojí trestu, po dospělého, který jedná podle vlastních principů bez ohledu na souhlas okolí. Šest stupňů, tři úrovně, a otázka: kde jsi ty?
Sandplay: jungovská terapie pískem a figurkami
Sandplay — práce s pískem a sbírkou miniaturních figurek v terapeutickém rámci — vyvinula švýcarská terapeutka Dora Kalff na základě Jungovy analytické psychologie. Umožňuje vyjádřit to, co slova nestačí pojmenovat: u dětí i dospělých, zejména u alexithymie a traumatu.
Ken Wilber: mapa, která zahrnuje vše — včetně svých limitů
Ken Wilber sestavil pravděpodobně nejambicióznější psychologický systém 20. století: AQAL — all quadrants, all levels. Zahrnuje vnitřní, vnější, individuální i kolektivní rozměry lidské zkušenosti. Jeho přínos a jeho kritika jsou stejně poučné.
Narativní terapie: příběh nejsi ty
Narativní terapie říká, že lidé nejsou problém — problém je problém. Michael White a David Epston vyvinuli přístup, kde místo opravování člověka revidujeme příběh, který si o sobě vypráví. V Česku málo známá, v anglosaské praxi jedna z nejrespektovanějších postmoderních metod.
Spirituální bypass: když duchovní praxe slouží k úniku
Meditace, mindfulness, jóga, retreaty. V určité chvíli si ale řekneš: jsem klidnější, ale s partnerem pořád nedokážu promluvit o tom, co bolí. Spirituální bypass pojmenovává to, co se děje, když duchovní praxe slouží k obcházení — ne k uzdravování.
Peťa a Vašek Mandovcovi: Historie transpersonální psychologie a dílo Stanislava Grofa
Peťa Mandovcová a Vašek Mandovec vedou tři hodiny dlouhý rozhovor o Grofovi, transpersonální psychologii a holotropním dýchání. Tohle je mapa té přednášky: kdo je Grof, co přinesl, proč to stojí za to brát vážně, a kde být opatrný. Text slouží jako doprovod k videu — ne jeho náhrada.
Trauma 101: disociace jako nejchytřejší obrana
Disociace má v populární kultuře špatné jméno. Spojuje se s mnohočetnou osobností, Hollywoodem a senzací. Skutečnost je tišší a praktičtější: disociace je biologická nouzová brzda, kterou má k dispozici každý savec. Když hrozba přesáhne možnosti bojovat nebo utéct, zbývá třetí možnost — odpojit se. Potíž nastává, když se z nouzového tlačítka stane výchozí režim.
Trauma 101: EMDR, Somatic Experiencing, IFS a co mezi nimi
Když se rozhodneš jít na terapii traumatu, narazíš na džungli zkratek: EMDR, SE, IFS, SP, EFIT, AEDP, ISTDP. Každý výcvik o sobě tvrdí, že je to ten nejlepší. Dobré zprávy dvě: 1) většina z nich má dobrá data pro specifické problémy, 2) všechny sdílejí několik základních principů, které stojí za to znát dřív, než si vybereš.
Trauma 101: uzdravení není návrat — je to integrace
Populární verze traumaterapie zní: uděláš si terapii, trauma zmizí, vrátíš se k tomu, kým jsi byl předtím. Klinická realita je jemnější. Trauma zmizí, ale ty už nejsi ten člověk jako dřív. Je to jako zlomená noha — poctivě srostlá slouží někdy líp, než kdyby se vůbec nezlomila, ale linie zlomu na ní zůstane vidět.
Prokrastinace vs. ADHD: kdy je to návyk a kdy neurologie
Klient sedí nad úkolem od pondělí, ve čtvrtek začíná, v pátek odevzdá v noci. Je to lenost? Perfekcionismus? Lajdáctví? Nebo ADHD? Populární psychologie vyrobila z prokrastinace téma plné mýtů a z ADHD zase diagnózu, co „má dnes každý“. Pojďme to srovnat na rovinu.
Emoční dysregulace: co to je a co to rozhodně není
Pojem emoční dysregulace se dnes lepí na všechno — od běžné prchlivosti po hraniční poruchu osobnosti. Klinicky má přitom přesný význam: neschopnost vyladit intenzitu, trvání a projev emoce tak, aby odpovídaly situaci a hodnotám. Není to slabost charakteru. Je to dovednost, kterou se někteří lidé nenaučili — a naučit se ji dá v jakémkoli věku.
Vnitřní kritik: jak přepsat hlas, který tě drží zaseknutého
Skoro každý má v hlavě hlas, který hodnotí. U většiny je to užitečný redaktor. U části lidí je to neúnavný soud s rozsudkem vinen ještě před začátkem slyšení. Carol Dweck a moderní psychologie motivace ukazují, že vnitřní kritik se dá trénovat — a že kritika sama o sobě není problém, problém je její tón, cíl a časování.
Trauma 101: co to vlastně je a co to není
Slovo trauma se v českém veřejném prostoru ochočilo a zbanálnělo tak, že dnes ho lidé používají pro cokoli od špatného rande po ztráty klíčů. Jenže klinický význam je přesný a důležitý — a rozmazání hranic poškozuje jak ty, kteří trauma skutečně prožili, tak ty, kteří se zbytečně označují za traumatizované.
HSP: věda o vysoce citlivých lidech — a kde popkultura odbočila
Zhruba každý pátý člověk zpracovává podněty hlouběji než většina populace. Je to prokázaný, měřitelný biologický rys, ne módní identita. A zároveň: HSP se během posledních let tak rozšířil po sociálních sítích, že se z něj stala nálepka na všechno mezi introverzí, úzkostí a kreativitou. Pojďme zpátky k tomu, co opravdu říká výzkum.
Jirka Karbula: průvodce, který drží pole, aby v něm mohlo něco vzniknout
Jirka Karbula je jedno z těch jmen, které potkáš, když se začneš zajímat o Proces životní integrace v Česku. Sídlí ve Vyškově, dělá konstelace, víkendovky, párovky, retreat mlčení na Žítkové a něco, čemu říká „Ať“ — setkání, kde hudba, ticho a konstelační práce tvoří jeden prostor. Tohle je medailon.
Grofovo dýchání: Když dech dělá to, co kdysi dělala psychedelika
Stanislav Grof vedl v 60. letech výzkum LSD v Praze i v Baltimoru. Když byly látky v 70. letech postaveny mimo zákon, hledal substitut. Našel ho v dechu. Dnes je v Česku několik certifikovaných facilitátorů — mezi nimi Václav a Petra Mandovcovi. Tohle je seriózní rozbor metody: co funguje, co je spekulace, a kdo by se jí měl vyhnout.
LIP: Jak skutečně probíhá seance Procesu životní integrace
Když jsem poprvé slyšela, že někdo „postaví konstelaci“ mého života, představila jsem si šarlatánskou scénu s koberci a vonnými tyčinkami. Pak jsem si přečetla Nellese a viděla to v praxi. Tohle je popis, co se při seanci fyzicky děje — bez ezo-nátěru, ale i bez nároku na vědeckost, kterou metoda nemá.
Alexithymie: když necítíš emoce — nebo je jen neumíš pojmenovat
Někdo se tě zeptá, jak se cítíš, a ty upřímně nevíš. Cítíš jen mlhavé „je mi blbě“. Tomuhle stavu se říká alexithymie — emoční barvoslepost — a souvisí s překvapivě dlouhým seznamem potíží: od ztráty smyslu přes závislosti po hádky ve vztazích. Tady je, co to je a co s tím.
CBT v 10 minutách: Model ABC
Kognitivně-behaviorální terapie má nejvíc dat ze všech psychoterapií. Jejím jádrem je jednoduchý postup, který se dá naučit hned dnes: A – B – C.
Kdy jít k terapeutovi (a jak si ho vybrat)
Nemusíš být rozbitá, abys šla do terapie. Nejlepší čas je kolem chvíle, kdy si říkáš „asi to ještě zvládnu sama“.
IFS: Nejsi jeden. A to je dobrá zpráva.
Možná sis někdy řekla „část mě to chce, ale část mě ne“. Richard Schwartz zjistil, že to není jen metafora. Je to výstižný popis toho, jak mysl skutečně funguje.
Stín podle Junga: Co odmítáš vidět, vládne tobě
Co na druhých nejvíc soudíme, to v sobě odmítáme vidět. Carl Gustav Jung tuto myšlenku postavil do centra své psychologie. Dá se pochopit bez mystických odboček.
Pocit, žes zaostal v životě: proč ten „rozvrh“ vůbec nemáš
Třicítka za dveřmi, spolužačka staví dům, kamarád dostal vysněnou práci — a ty máš pocit, že jsi v životě někde vzadu. Tenhle pocit je nepříjemně běžný. Stojí na srovnávání s neviditelným rozvrhem, který sis nikdy nezvolil, a na zákeřné pasti v hlavě. Tady je, odkud se bere a jak z něj ven.
Můžeš změnit svou osobnost? Co na to věda — a jak změna doopravdy probíhá
Spousta lidí touží po „transplantaci osobnosti“ — být odolnější, klidnější, jiný. A pak slýchá, že charakter je daný. Není. Výzkum ukazuje, že osobnost se měnit dá. Tady je, co přesně se mění, proč to vypadá jako náhoda, a jak změna doopravdy probíhá.
Attachment styly: Proč v lásce opakuješ stejné vzorce
Možná sis všimla, že si vybíráš podobné typy lidí. Nebo že v blízkosti začneš úzkostně kontrolovat. Attachment teorie ukazuje, že za tím stojí staré otisky — a že je lze přepsat.
Návyky, které drží: proč ti většinou nejde o motivaci
Dvě knihy prodané v milionech výtisků a jedna akademická teorie říkají v zásadě totéž. Shrnu ti, co z toho si má smysl pamatovat.
„Musím“ vs. „můžu“: jedna věta, která mění den
James Clear ji zmiňuje v Atomových návycích jednou větou. Psychoterapeuti na ní staví půlhodiny sezení. Přerámování slova „musím“ na „můžu“ zní jako manipulativní trik, ale funguje jinak — a z jiného důvodu, než se obvykle říká.
Flow: stav, kdy tě činnost nese
Mihály Csíkszentmihályi strávil čtyřicet let zkoumáním okamžiků, kdy lidé ztrácejí pojem o čase a podávají vrcholné výkony. Říká tomu flow. Ve sportovní psychologii se mluví o tom „být v pásmu“. Václav Mandovec v podcastu tvrdí, že jádrem sportovní psychologie je otázka, jak se tam dostat. Dobrá zpráva: je to dovednost, ne dar.
Wilfried Nelles: Proces životní integrace
Německý psycholog Wilfried Nelles vyvinul metodu, která spojuje rodinné konstelace Berta Hellingera s vývojovou psychologií. Říká, že psychika prochází pěti úrovněmi — a pokud v jedné uvízneš, tělo ti stárne, ale duše ne. Česká terapeutická scéna ho vede velmi potichu, ale hluboko.
Huberman × Paul Conti: Šest pilířů duševního zdraví
Psychiatr Paul Conti ve čtyřech dílech Huberman Labu popsal, z čeho se skládá duševně zdravý život. Tady je shrnutí i s kontextem.