„To mám po mámě.“ „Je vznětlivý po tátovi.“ Říkáme to napůl žertem, ale skrývá se v tom stará otázka — kolik z toho, jací jsme, je dané geny a kolik výchovou a prostředím.
Odpověď, kterou dnes máme, je zajímavější než obě krajní pozice. Geny do povahy promlouvají silně — a přesto tě neurčují. Pojďme si vysvětlit, jak to jde dohromady.
Co ukázala dvojčata
Hlavní nástroj výzkumu je srovnávání dvojčat — jednovaječná sdílejí prakticky všechny geny, dvojvaječná zhruba polovinu. Polderman a kolegové (2015) shrnuli padesát let těchto studií, data od milionů dvojčat. Závěr byl jednoznačný: prakticky každý lidský rys je zčásti dědičný — povaha, inteligence, sklony, dokonce i postoje. Průměrně se dědičnost pohybuje kolem poloviny.
To je důležité poznání — ale pořád se snadno vyloží špatně. „Z poloviny dědičné“ totiž neznamená to, co si většina lidí představí.
Co „dědičnost 50 %“ doopravdy znamená
Tady je nejčastější omyl celého tématu. Dědičnost 50 % neznamená, že „polovina tvé povahy je od narození daná a s druhou se dá hýbat“. Je to údaj o skupině, ne o jednotlivci.
Znamená zhruba tohle: vezmeme-li nějakou skupinu lidí a díváme se, proč se v daném rysu od sebe liší, lze asi polovinu těch rozdílů přiřadit ke genetickým rozdílům mezi nimi. Je to věta o rozptylu v populaci — ne recept na jednoho člověka. U tebe osobně nelze povahu rozkrojit na „genetickou půlku“ a „výchovnou půlku“. Geny a prostředí jsou propletené tak, že je nejde takhle oddělit.
Dědičné není totéž co neměnné
Druhý velký omyl: že „dědičné“ znamená „nezměnitelné“. Neznamená. Výška je z velké části dědičná — a přesto se průměrná výška populace za století zvedla díky lepší výživě. Dědičnost mluví o původu rozdílů, ne o tom, jestli s rysem jde hnout.
Turkheimer (2000) shrnul tohle pole do několika „zákonů chování“. Jejich jádro je střízlivé: ano, vše je zčásti dědičné — ale efekt prostředí je reálný a navíc nesmírně složitý. A Chabris a kolegové (2015) přidali „čtvrtý zákon“: za běžným chováním stojí velké množství genů, z nichž každý přispívá nepatrně. Žádný „gen pro vznětlivost“ nebo „gen pro lenost“ neexistuje. Plomin a von Stummová (2018) tohle potvrdili i pro inteligenci — je vysoce polygenní, žádný jeden „chytrý gen“.
„Geny rozdají karty. To, jak je sehraješ, geny nepředepisují — a karty navíc nejsou jediné, co o partii rozhoduje."
Co si z toho odnést
- Sklony ber vážně. Genetická vloha k temperamentu, úzkostnosti nebo třeba k závislosti je reálná. Vědět o svém sklonu pomáhá — třeba se mu nevystavovat zbytečně.
- Sklon není osud. I silně dědičný rys se dá ovlivnit prostředím, návykem a vědomou prací. „Mám to v genech“ není konec rozhovoru.
- Nehledej jeden gen. Za povahou stojí stovky genů s nepatrným vlivem. Jednoduché „máš/nemáš gen pro X“ je obvykle marketing genetických testů.
- Buď k sobě i druhým mírnější. Když víš, že část povahy je vloha, snáz odpustíš sobě i druhým, že některé věci jdou ztuha — a přestaneš to brát jako morální selhání.
Tohle dobře doplňuje pohled na to, proč „víc zatnout zuby“ nefunguje — viz článek Vůle a odolnost.
Časté omyly
„Dědičnost 50 % znamená, že půlka mé povahy je daná.“
Ne — je to údaj o rozdílech v celé populaci, ne o rozkrojení jednoho člověka. U jednotlivce geny a prostředí oddělit nejde.
„Co je dědičné, to se nedá změnit.“
Dědičnost mluví o původu rozdílů, ne o měnitelnosti. I silně dědičný rys jde ovlivnit prostředím a vědomou prací.
„Genetický test mi řekne, jaký mám charakter.“
Za povahou stojí stovky genů s drobnými efekty. „Test povahy z DNA“ slibuje víc, než věda umí — ber ho s velkou rezervou.
Když nestačí
Rozumět vlastním vlohám je užitečné — pomáhá to být k sobě spravedlivější a chytřeji volit prostředí. Není to ale rozsudek ani výmluva. Pokud tě trápí povahový rys, sklon nebo vzorec chování, který ti komplikuje život — vznětlivost, úzkostnost, sklon k závislosti — věc se dá řešit bez ohledu na to, kolik je v ní genů. To je práce pro psychologa nebo terapeuta. „Mám to v genech“ není důvod to vzdát; je to nanejvýš důvod být na sebe při té práci trpělivější.