„Je to narcista.“ Tahle nálepka dnes padne na sebestředného šéfa, na bývalého partnera, na sobeckého známého — na skoro každého, kdo nám ublížil nebo nás štve. Slovo zlidovělo.
Skutečný narcismus je ale složitější — a vzácnější — než jeho lidová verze. Pojďme si ujasnit, co znamená, jaké má podoby a proč na přesnosti toho pojmu záleží.
Narcismus je spektrum, ne škatulka
První věc: narcismus není stav „máš/nemáš“. Krizan a Herlache (2018) shrnuli pohled, který dnes mezi odborníky převažuje — narcismus je povahový rys rozložený ve spektru. Trocha narcismu je v každém z nás a v přiměřené míře není vada: zdravá dávka sebestřednosti souvisí se sebedůvěrou a ctižádostí.
Problém je až vysoká míra — a hlavně to, když se k ní přidá vykořisťování druhých a neschopnost vidět je jako plnohodnotné lidi. Mezi „je trochu sebestředný“ a „má narcistickou poruchu osobnosti“ je velký prostor, ne ostrá čára.
Dvě tváře narcismu
Tady je nejméně známá a nejdůležitější věc. Pincus a Lukowitsky (2010) i Miller a kolegové (2017) popsali, že narcismus má dvě dost odlišné podoby:
- Grandiózní narcismus — to, co si pod „narcistou“ představíme. Sebejistota, velikášství, touha po obdivu, pohrdání druhými, neústupnost.
- Zranitelný narcismus — opačná slupka, stejné jádro. Navenek nejistota, přecitlivělost na kritiku, uzavřenost, pocit křivdy — ale uvnitř tatáž zaměřenost na sebe a tatáž křehkost sebehodnoty.
Spojuje je křehké sebepojetí závislé na vnějším potvrzení. Proto „narcista“ nemusí být jen ten okázalý sebevědomý typ — může to být i člověk, který působí nejistě a ublíženě. Lidová nálepka vidí jen tu první tvář.
Porucha je vzácná
Narcistická porucha osobnosti — tedy ta klinická diagnóza — je poměrně vzácná; týká se malé části populace. To je v ostrém kontrastu s tím, jak často slovo „narcista“ slyšíme.
Z toho plyne důležitá věc: člověk, který tě zranil nebo se choval sobecky, nemusí být narcista. Sobecké, bezohledné nebo zraňující chování má spoustu jiných příčin — stres, nezralost, zlozvyk, jiné hodnoty, prostě špatný den nebo špatná povaha bez nálepky. Diagnózu navíc nestaví laik z internetových videí, ale odborník.
„Ne každý, kdo ti ublížil, je narcista. A diagnózu osobnosti nestaví ublížený z videa na internetu."
Proč na přesnosti záleží
Mohlo by se zdát jedno, jak tomu říkáme. Není. Nálepka „narcista“ má dva problémy. Za prvé uzavírá — jakmile někoho takhle označíš, přestaneš o jeho jednání přemýšlet; „je to narcista“ zní jako konečné vysvětlení všeho. Za druhé je to nálepka, která nepomáhá: ať druhý narcista je, nebo není, tobě stejně zbývá tatáž otázka — co je tohle chování pro tebe únosné a kde je tvoje hranice.
Užitečnější než diagnostikovat druhého na dálku je tedy popsat konkrétní chování — co se děje, jak to na tebe dopadá, co s tím uděláš. To platí, ať má protějšek jakoukoli povahu; příbuznou dynamiku rozebírá článek Vysoce konfliktní lidé.
Časté omyly
„Narcista je sebevědomý, okázalý typ.“
To je jen jedna tvář. Zranitelný narcismus působí navenek nejistě a ublíženě — jádro (křehká, na potvrzení závislá sebehodnota) je ale stejné.
„Kdo mi ublížil, je narcista.“
Sobecké a zraňující chování má mnoho příčin. Narcistická porucha je vzácná — většina nepříjemných lidí pod ni nespadá.
„Označím ho za narcistu a tím je to vysvětlené.“
Nálepka uzavírá přemýšlení a stejně neřeší tvoji situaci. Užitečnější je popsat konkrétní chování a svoji hranici.
Když nestačí
Tenhle text má vrátit pojmu „narcismus“ přesnost — a obrátit pozornost od nálepkování druhého k tomu, co máš v rukou ty. Pokud jsi ve vztahu — partnerském, rodinném, pracovním — kde se opakovaně cítíš znevažovaný, využívaný nebo vyčerpaný, nepotřebuješ k tomu nejdřív diagnózu protějšku; potřebuješ podporu. Psycholog ti pomůže rozpoznat, co je únosné a co ne, a najít zdravé hranice. A pokud se sám v popisu narcismu poznáváš a trápí tě to, i to je dobrý důvod vyhledat terapeuta — i s rysy osobnosti se dá pracovat.