Smrt je téma, kterému se velkým obloukem vyhýbáme. Nemluví se o ní, odkládá se „na potom“, a když se přihlásí — vážnou nemocí v okolí, kulatým výročím — rychle ji zaženeme. Vědomí, že život skončí, prostě vytěsňujeme.
Existenciální psychologie ale ukazuje něco překvapivého. Přiměřené vědomí konečnosti není morbidní zatížení. Dokáže život zaostřit — pomoct rozlišit, na čem doopravdy záleží.
Proč konečnost vytěsňujeme
Vyhýbání smrti je pochopitelné — je to úzkostné téma. Psychiatr Irvin Yalom, který se existenciálními tématy zabýval celý život, ale popsal háček: vytěsnění nefunguje úplně. Strach z konečnosti, který nepřipustíme nahlas, se pak projevuje oklikami — jako neurčitá úzkost, jako horečnaté zaměstnávání se, jako pocit, že „život protéká mezi prsty“.
Yalom z klinické zkušenosti dospěl k tomu, že paradoxně připustit téma konečnosti uleví víc než ho dusit. Co je pojmenované, přestává strašit ze tmy.
Jak vědomí smrti zlepšuje život
Yalom popsal jev, který nazval probuzení: setkání s konečností — vážná nemoc, ztráta blízkého, vlastní ohrožení — u mnoha lidí spustí přehodnocení. Najednou je zřetelné, co je podstatné a co ne. Maličkosti ztratí váhu, vztahy a smysluplné věci ji získají.
Nejde přitom o nic morbidního. Princip je prostý: vzácnost dává hodnotu. Kdyby čas byl nekonečný, nezáleželo by, jak ho trávíš — vždycky by zbylo „potom“. Právě konečnost dělá z času něco, co stojí za pozornost. Vědomí, že život skončí, není nepřítel dobrého života — je to jeho rámec.
Růst skrze setkání se ztrátou
Že těžké setkání s konečností může vést k posunu, není jen Yalomova klinická zkušenost. Tedeschi a Calhoun (2004) popsali a doložili posttraumatický růst — jev, kdy lidé po vyrovnávání se s velmi těžkou událostí hlásí v některých oblastech života pozitivní změnu: bližší vztahy, vyjasněné priority, větší ocenění života.
Tady je ale potřeba opatrnost a poctivost. Posttraumatický růst neznamená, že utrpení je „dobré“ nebo žádané. Neznamená, že každý po ztrátě „vyroste“. A rozhodně to není výzva trápení vyhledávat. Je to jen zjištění, že lidská psychika někdy dokáže i z bolestného setkání s konečností vytěžit posun — souvisí to s tím, jak probíhá truchlení, viz článek Zármutek a truchlení.
„Myslet na to, že život skončí, není morbidní. Je to nejjistější způsob, jak si připomenout, že právě teď ještě neskončil."
Jak na to s mírou
Vědomí konečnosti pomáhá v malých dávkách — ne jako neustálé bytí ve stínu smrti. Pár způsobů, jak ho pustit ke slovu zdravě:
- Použij ho jako filtr priorit. Když nevíš, jestli něco stojí za tvůj čas, otázka „bude na tomhle záležet z odstupu celého života?“ často rychle uklidí.
- Neodkládej podstatné. Vztahy, smíření, věci, na kterých ti záleží — „potom“ není zaručené. To není morbidní, to je praktické.
- Mluv o tom. Konečnost přestává strašit, když se o ní dá mluvit — s blízkými, beze studu a beze strachu.
- Vrať se k přítomnosti. Smyslem vědomí konečnosti není chmuřit se, ale ocenit tenhle den. Pak ho nech jít.
Časté omyly
„Myslet na smrt je morbidní a škodí.“
Přiměřené vědomí konečnosti život spíš zaostří. Morbidní a vyčerpávající je až neustálé, úzkostné zaobírání se smrtí — viz níže.
„Nejlepší je na smrt vůbec nemyslet.“
Vytěsnění nefunguje úplně — nepřipuštěný strach se vrací oklikami jako neurčitá úzkost. Pojmenování uleví víc.
„Po každé ztrátě má člověk vnitřně vyrůst.“
Posttraumatický růst je možnost, ne povinnost. Tlačit na „růst“ po ztrátě je nefér — někdy je úkolem prostě přežít těžké období.
Když nestačí
Přiměřené přemýšlení o konečnosti je zdravé. Jiná věc je úzkost ze smrti, která přeroste únosnou míru — vtíravé, ochromující myšlenky, panika, vyhýbání se všemu, co smrt připomíná. Iverach a kolegové (2014) popsali, že silná úzkost ze smrti se prolíná s řadou psychických potíží a je namístě ji řešit s odborníkem. K psychologovi patří i tíživé vyrovnávání se s vlastní vážnou nemocí nebo se ztrátou blízkého. A pokud se objeví pocit, že nemá smysl žít, nebo myšlenky, že nechceš být, nezůstávej s tím sám a vyhledej pomoc neprodleně — to už není existenciální zamyšlení, to je stav, který se léčí.