Alexithymie: když necítíš emoce — nebo je jen neumíš pojmenovat

Někdo se tě zeptá: „Jak se cítíš?“ A ty upřímně nevíš. Ne že bys to nechtěl říct — ty to nevíš. Uvnitř je nějaký mlhavý tlak, něco nepříjemného, ale jméno to nemá. Tak řekneš „nějak blbě“ nebo „v pohodě“ a jedeš dál.

Pokud je tahle odpověď spíš pravidlo než výjimka, nemusí jít o chlad ani o to, že bys emoce neměl. Možná jsi emočně barvoslepý. Odborně se tomu říká alexithymie a souvisí s nečekaně dlouhým seznamem potíží — od ztráty smyslu přes sklon k závislostem po věčné hádky ve vztazích.

Co je alexithymie

Slovo zavedl psychiatr Peter Sifneos v roce 1973 — doslova znamená „nemít slova pro emoce“. Pozor na časté nedorozumění: není to absence emocí. Emoce běží dál, tělo je prožívá. Chybí jen schopnost je rozpoznat a pojmenovat. Proto sedí přirovnání k barvosleposti: barvoslepý člověk vidí, jen nerozliší červenou od zelené. Alexithymik cítí, jen nerozliší úzkost od smutku od studu.

Není to vzácná zvláštnost. Měří se standardním dotazníkem (Torontská škála alexithymie, TAS-20) a odhady říkají, že výrazně alexithymických je kolem deseti procent lidí a mírně dál mnohem víc. Má to čtyři typické rysy:

• Potíž rozpoznat, co cítíš. Vnitřní stav zůstává mlhavý, bezejmenný.
• Potíž popsat to druhým. I když něco cítíš, neumíš to převést do slov, která by druhý pochopil.
• Myšlení obrácené ven. K akci potřebuješ vnější podnět — termín, tlak, následek. Bez něj se nehneš, protože vnitřní „chci“ neslyšíš.
• Sevřená představivost. Těžko si maluješ budoucnost; i sny bývají věcné a bez emocí.

„Alexithymie není absence emocí. Je to absence jmen pro ně."

Odkud se bere

Rozpoznávat vlastní emoce není vrozená výbava — učíme se to od druhých. Když osmnáctiměsíční dítě upadne, podívá se na dospělé: jsou v klidu? Tak se zasměje. Vyděsí se? Tak se rozpláče. Z tváří kolem sebe se dítě postupně učí pojmenovat, co se v něm děje.

Když tahle zrcadla chybí — u rodiče, který je nepřítomný, zahlcený, odměřený nebo příliš kontrolující —, dítě se emoční slovník nenaučí. Hraje tu roli i to, jak vyrůstají chlapci: psycholog Ronald Levant mluví o „normativní mužské alexithymii“ — kluci se často učí, že jediná povolená emoce je vztek. Strach a stud jsou „slabost“. Vztek se pak stane deštníkem, pod který se schová všechno ostatní: za „seru na ni“ je schovaný strach, že zůstanu sám.

Proč to tiše škodí

Alexithymie je zákeřná tím, že není vidět. Člověk hledá pomoc pro následky, ne pro příčinu. Projevuje se hlavně ve třech oblastech:

Smysl a motivace. Zeptej se alexithymika, kde se vidí za pět let, a uslyšíš „nevím“. Umí říct, co nechce — nechci bydlet u rodičů, nechci být sám —, ale ne co chce. Motivace přitom roste z emoce, z jiskry nadšení. Kdo ji nezaslechne, jede jen na vnější tlak: bez termínu se nehne, a pak si říká, že je „prostě nemotivovaný“. Nevidí, že ho brzdí nepojmenovaný strach.

Závislosti. Lidé po recidivě často říkají „nevím, co se stalo, prostě to přišlo“. Skoro nikdy to ale nepřišlo z čistého nebe — pomalu se vrstvil nepojmenovaný stres, až přetekl. Každá závislost je v jádru způsob, jak zvládat emoce. Kdo je ale necítí, nepozná, že je načase zdravě zakročit — všimne si až přetečení. I slovo „mám to těžké“ je vlastně alexithymické: je to mlhavý deštník na strach, stud a úzkost, které neumíme rozlišit.

Vztahy. Když neumíš popsat, co cítíš, posíláš smíšené signály: „klidně jdi“ řekneš nahlas, a pak toho druhého trestáš za něco, k čemu jsi sám svolil. Časté je i to, že se z nepojmenované nejistoty stane kontrolující chování. Místo „mám o tebe strach a bojím se, že na mě nestačím“ zazní „nikam s těmi kolegy nepojedeš“. Hádka se pak vede o úplně jiné věci, než o jakou doopravdy jde — a nemá řešení, protože skutečný problém nikdo nevyslovil.

Pozor: alexithymie není totéž co otupělost

Dvě věci, které se pletou. Alexithymie znamená, že emoce máš, jen je neumíš číst. Otupělost — pocit „necítím vůbec nic, jsem jak skořápka“ — je něco jiného: jako by byl ztlumený zvuk. Ta bývá spojená s nedostupností radosti (anhedonií) a často je příznakem deprese. Když popisuješ spíš tohle — že tě netěší věci, co tě dřív bavily, že je všechno ploché —, nejde o slovník emocí, ale o jejich hlasitost. A to patří k odborníkovi (viz níže), ne do svépomocového cvičení.

Co s tím

Dobrá zpráva: alexithymie není vytesaná do kamene. Emoční slovník se dá doučit i v dospělosti — chce to ale trénink, ne jednorázové prozření.

1. 1
   Pojmenovávej emoce nahlas, i nejistě

   Několikrát denně se zastav a zkus doplnit větu „teď cítím…“ — a hledej konkrétní slovo, ne „blbě“ nebo „nějak“. Strach? Stud? Zklamání? Nuda? Spleteš se a to nevadí. Trénuješ rozlišování, ne přesnost.
2. 2
   Začni u těla

   Emoce mají tělesnou stopu — sevřený žaludek, horko v obličeji, tíha v hrudi. Když je jméno mlhavé, popiš aspoň tělesný pocit. Od něj se dá k emoci dopracovat.
3. 3
   Nesahej hned po rozptýlení

   Sotva se objeví nepříjemný pocit, ruka sama sahá po telefonu. Zkus to o pár minut zdržet a u toho pocitu zůstat. Není to příjemné, ale je to jediný způsob, jak se ho naučit číst — nahlížíš do koše, dokud není přeplněný.
4. 4
   Zvaž všímavostní praxi

   Meditace cílená na emoční uvědomění (ne každá meditace) pomáhá emoce zahlédnout dřív, než přetečou. Počítej s tím, že zpočátku se můžeš cítit hůř — začneš totiž cítit to, co bylo dřív schované. To je součást pokroku, ne krok zpátky.

Spousta lidí hledá na internetu, jak najít smysl nebo jak přestat s návykem. Skoro nikdy nenajdou odpověď „nauč se cítit“ — a přitom právě tam ten problém často začíná.

Časté omyly

• „Necítím emoce, takže žádné nemám.“ Máš. Jen je neslyšíš. Běží dál a tiše ovlivňují tvoje rozhodnutí, vztahy i náladu — i když o nich nevíš.
• „Je to chlad nebo bezcitnost.“ Není. Alexithymik může mít druhé hluboce rád a přitom to neumět ani procítit pojmenovaně, ani vyslovit. To není totéž co lhostejnost.
• „Stačí ‚víc komunikovat‘.“ Rada „komunikujte spolu“ je k ničemu, dokud nevíš co sdělit. Nejdřív musíš umět emoci u sebe rozpoznat — teprve pak ji jde předat.
• „Mít to těžké je dostatečný popis.“ „Mám to těžké“ je mlhavý deštník. Pod ním je něco konkrétního — strach, stud, přetížení. Teprve to konkrétní se dá řešit.

Když nestačí

Tenhle text není diagnóza. Mírnou alexithymii zlepší trpělivý trénink emočního slovníku. Někdy ale potřebuje víc:

Alexithymie se často pojí s jinými stavy — s depresí, s poruchami příjmu potravy, s autismem, se závislostmi, s následky dětského traumatu. Když se tě týká i něco z toho, patří to do péče psychologa nebo psychiatra; když se ošetří to pod tím, uleví se i emočnímu vnímání. A pokud popisuješ spíš otupělost — že necítíš skoro nic, nic tě netěší, je to dlouhodobé —, neodkládej odborné posouzení. Za trvalou otupělostí může stát deprese a tu je důležité nepřehlédnout.

Pojmenovávat a chápat emoce je jádro toho, čemu se říká emoční inteligence — a dobrá zpráva je, že se to dá rozvíjet.

Hlavní myšlenka: když na otázku „jak se cítíš?“ nemáš odpověď, neznamená to, že jsi prázdný. Nejspíš jen mluvíš jazykem, ve kterém ti chybí slovník pro emoce. A slovník se dá doučit — v jakémkoli věku.