Někdo, komu jsi tak trochu nepřál, narazí. Slavný namyšlený člověk udělá ostudu. Soused, co se vytahoval, má smůlu. A v tobě se mihne něco, co se neradi přiznává — tichá jiskřička uspokojení.
Té emoci se říká škodolibost — německy Schadenfreude. Bereme ji jako ostudu. Je ale lidská a leccos o nás prozradí.
Co škodolibost je
Škodolibost je radost z cizího neúspěchu nebo neštěstí. Smith a kolegové, kteří ji shrnuli, zdůrazňují jeden rys: je to pasivní emoce. Škodolibost není totéž co někomu ublížit. Je to potěšení z neúspěchu, který přišel sám — bez tvého přičinění.
A je důležité vědět, že je běžná. Není to známka zkaženosti ani vzácná úchylka. Nějakou míru škodolibosti zná prakticky každý. To, že ji neradi přiznáváme, neznamená, že ji necítíme — znamená to jen, že o ní mlčíme.
Kdy a proč ji cítíme
Škodolibost není náhodná. Výzkum ukázal, že se objevuje za celkem předvídatelných okolností.
- Když cítíme, že neúspěch je „zasloužený“. Pád někoho, kdo se choval nefér nebo arogantně, vnímáme jako obnovení spravedlnosti. Tady má škodolibost blízko k pocitu „dobře mu tak“.
- Když je v tom závist. Van Dijk a kolegové ukázali, že škodolibost je silnější vůči lidem, kterým jsme záviděli. Když klopýtne někdo, koho jsi obdivoval s pachutí, úleva je o to větší — jeho pád zmenší tu nepříjemnou mezeru mezi vámi.
- Když jde o „ty druhé“. Cikara a Fiske doložily, že škodolibost roste vůči lidem z konkurenční nebo „cizí“ skupiny — soupeřící tým, jiný tábor. Vůči „svým“ ji cítíme mnohem méně.
Společný jmenovatel je srovnávání. Škodolibost vzniká, protože cizí pád zlepšuje naši relativní pozici. Když druhý klesne, my jsme — aniž bychom hnuli prstem — o něco výš. To je nepříjemné jádro téhle emoce: necítíme radost z cizího neštěstí samotného, ale z toho, co dělá s pořadím.
Co se z ní dá o sobě dozvědět
Tady je škodolibost překvapivě užitečná. Místo abys ji jen zahnal jako ostudu, dá se přečíst jako informace.
Když tě potěší něčí pád, stojí za otázku: proč zrovna jeho? Odpověď často ukáže něco o tobě. Pokud cítíš škodolibost vůči konkrétnímu člověku, je dost možné, že mu tiše závidíš — a sám sis to nepřiznal. Škodolibost tu funguje jako kontrolka: rozsvítí se tam, kde je nepřiznaná závist nebo zranění.
A je tu ještě jedno čtení. Silná, opakovaná škodolibost vůči mnoha lidem bývá signál vlastní nejistoty. Kdo stojí pevně sám v sobě, tolik nepotřebuje, aby druzí klesali — jeho hodnota nezávisí na pořadí. Čím víc tě cizí pády těší, tím spíš si jimi něco doplňuješ.
„Škodolibost je kontrolka. Rozsvítí se tam, kde máš nepřiznanou závist nebo kde si vlastní hodnotu měříš cizím pořadím."
Jak s ní zacházet
- Nekárej se za záblesk. Že se škodolibost mihne, není mravní pád — je to běžná emoce. Vina a tajení ji jen zatlačí hlouběji, kde ji nepřečteš.
- Přečti ji jako informaci. Ptej se „proč zrovna tady?“. Odpověď ti obvykle ukáže nepřiznanou závist nebo staré zranění — a to je užitečné vědět.
- Odděl pocit od činu. Cítit potěšení z cizího pádu je jedna věc. Ten pád způsobit nebo si ho přát je věc úplně jiná — a tam už je namístě pozornost.
- Hlídej, jak často a vůči komu. Občasný záblesk je normální. Když tě ale těší pády skoro pořád a skoro u všech, je to spíš signál vlastní nejistoty než povahy okolí.
- Pracuj s tím, co je pod tím. Škodolibost sama o sobě se „neopravuje“. Co se dá řešit, je závist nebo nejistota, na které ukazuje.
Časté omyly
„Kdo cítí škodolibost, je špatný člověk.“
Záblesk škodolibosti zná prakticky každý. Není to známka zkaženosti — je to běžná emoce ze srovnávání. Důležité je, co s ní uděláš.
„Cítit radost z cizího pádu je totéž jako mu uškodit.“
Není. Škodolibost je pasivní pocit z neúspěchu, který přišel sám. Způsobit ho, nebo si ho přát je něco jiného — a vážnějšího.
„Nejlepší je škodolibost v sobě prostě potlačit.“
Potlačená emoce zmizí jen naoko a ztratíš její informaci. Užitečnější je ji přečíst — ukazuje na závist a nejistotu, se kterými se dá pracovat.
Když nestačí
Číst škodolibost jako kontrolku nepřiznané závisti je užitečný návyk — blízkou emoci rozebírá článek Závist. Pokud ale zjišťuješ, že ti radost z cizích neúspěchů zaplňuje velkou část života, nebo že se mění v přání lidem ublížit, je to signál hlubší nejistoty nebo hořkosti — a stojí za to to probrat s psychologem. Není nutné to nést sám.