Steven Bartlett se k tomu tématu vrací rok co rok. Začalo to Kate Moyle v roce 2021, pokračovalo Tracey Cox, Marisou Peer, Susan Bratton, Karen Gurneyovou a evolučním psychologem Billem Von Hippelem. Když ty rozhovory pustíš za sebou, něco se začne skládat: navzdory rozdílným profesím — psychosexoložka, vztahová terapeutka, hypnoterapeutka, evoluční vědec — mluví v zásadě o stejných čtyřech věcech.
První věc, na které se shodují: jako společnost máme sex pomotaný. „Norma“, kterou si představujeme, neexistuje. A čím víc se k té neexistující normě snažíme přiblížit, tím míň sexu máme.
Frekvence: co je „dost“ a co o tom říkají data
Karen Gurney, klinická psycholožka, se v ordinaci ptá lidí na jednu věc: kolikrát byste podle sebe měli mít sex? Skoro všichni odpovídají třikrát týdně. Skutečný medián u dlouhodobých párů je podle britského Natsalu třikrát měsíčně. Mezi „kolik si myslíme“ a „kolik máme“ je propast, která sama o sobě dělá lidi nespokojené.
Studie Amy Muise a kolegů z roku 2016 (N = 30 645) přidává druhou zajímavost: vztah mezi frekvencí sexu a životní spokojeností roste, ale plochne nad jedním sexem týdně. Páry, které mají sex denně, nejsou v průměru šťastnější než ty, které mají sex jednou týdně. Cíl „čím víc, tím líp“ nemá empirický podklad.
Sexuální recese je reálná — a má širší kořeny
Že lidé mají sexu míň, není dojem komentátorů. Ueda a kolegové v roce 2020 v JAMA Network Open ukázali, že podíl amerických mužů ve věku 18–24 let, kteří v posledním roce neměli sex, vzrostl mezi roky 2000 a 2018 z 18,9 % na 30,9 %. U žen téže věkové skupiny mírněji (15,1 % → 19,1 %). Twengeho data z roku 2017 ukazují, že průměrný Američan měl v raných 2010s zhruba o devět sexů ročně méně než na konci 90. let.
Bill Von Hippel tuhle „sex recession“ rámuje šířeji: ne jako problém sexu, ale jako symptom obecného poklesu propojenosti. V roce 1850 žil v USA sám zhruba jeden ze sta dospělých. Dnes přibližně každý sedmý. Posezení s kamarády, plavání v páru, spaní v jedné posteli — to vše vyžaduje rozhodnutí strávit čas s druhým místo s telefonem. A přesně to jsme jako kultura odložili.
Praktický důsledek: pokud máš málo sexu, problém zřejmě není v sexu. Je nejspíš v tom, kolik máš s partnerem skutečné, nerozptýlené pozornosti během zbylých třiadvaceti hodin dne. Sex je závěrečný projev té pozornosti, ne samostatná aktivita.
„Sexuální měna“ — co dělá rozdíl mezi spolu strávenou dobou a sexem
Tady Gurneyová zavedla pojem, který má praktickou hodnotu. Sexual currency — sexuální měna — jsou drobné každodenní signály sexuální energie mezi setkáními v posteli: dotek na zádech při průchodu kuchyní, polibek delší než tři vteřiny při odchodu, zpráva o tom, co tě na partnerovi napadlo. Páry, které tuhle „měnu“ aktivně sdílejí, mají v dotaznících vyšší sexuální spokojenost — i když se jejich celková frekvence sexu neliší.
Bez ní se stane tohle: partneři si po práci sednou na gauč, každý do svého mobilu, hodinu se nedotknou; pak jeden z nich chce „přejít do sexu“ a druhý je chladný. Není to neúcta, je to fyziologicky pochopitelné. Mezi režimem „rodina/kolegové“ a režimem „milenec“ je přepnutí, které neproběhne automaticky.
Přitažlivost: co je z evoluce a co je naučené
Tady Von Hippel přidává jednu důležitou věc. Podle evoluční psychologie funguje přitažlivost u mužů a žen asymetricky. Muži mají v průměru užší preferenci typu těla (poměr pasu k bokům, mládí — protože koreluje s plodností). Ženy mají to, čemu evoluční psychologové říkají sexuální plasticita: dovedou se zamilovat do velmi různých typů mužů, protože co u muže rozhoduje o úspěchu při výchově potomka, není na první pohled vidět (spolehlivost, sociální postavení, ochrana).
Praktický důsledek pro muže: cesta k přitažlivosti nevede přes drsnost. Vede přes opravdové signály kvality — sociální postavení v komunitě, kompetenci v něčem konkrétním, schopnost nést odpovědnost. Tohle je popis evolučně-psychologického rámce, ne morální soud; nemá to říkat, jak věci „mají“ být, ale proč u dlouhodobých vztahů funguje to, co funguje.
„Mezi režimem „rodina/kolegové“ a režimem „milenec“ je přepnutí, které neproběhne automaticky. Bez sexuální měny mezi setkáními se prostě nestane."
Orgasmová mezera a mýtus o penetraci
Frederickova studie z roku 2018 (N = 52 588) je v tomhle ohledu nejcitovanější. Heterosexuální muži dosahují orgasmu při sexu v 95 % případů, heterosexuální ženy v 65 %. Lesbické ženy v 86 %. Rozdíl je technický, ne anatomický: jen 18,4 % žen v Herbenickově studii uvádí, že jim k orgasmu stačí samotná penetrace, 36,6 % potřebuje stimulaci klitorisu a dalším 36 % se orgasmus s klitorální stimulací prostě zlepšuje.
Tracey Cox jde dál: ženy v dlouhodobých vztazích často předstírají orgasmus z penetrace, protože nechtějí partnera zranit. Z krátkodobé úlevy se stane dlouhodobá past — partner si myslí, že funguje to, co dělá, a tak v tom pokračuje. Ona dál nedostane to, co opravdu potřebuje. Po pěti letech bývá výsledkem žena, která sex „nepotřebuje“. Ono to není pravda — jen nepotřebuje tenhle sex.
Řešení podle Cox i Gurneyové: penis-vagina je jeden ze zhruba dvaceti možných sexuálních aktů, ne hlavní bod sexu. Erotický kontakt zahrnuje doteky, manuální stimulaci, orální sex, pomůcky, vzájemné předvádění, slovní sex. Páry, které mají repertoár širší než „chvíli předehra, pak penetrace, pak konec“, vykazují vyšší spokojenost na obou stranách.
Mysl: kde se to opravdu rozhoduje
Karen Gurneyová má v rozhovoru jednu poznámku, která se k sexuálním problémům váže silněji než většina anatomie. Většina lidí má během sexu nesexuální myšlenky. Mysl odlétne k zítřejšímu jednání, k tomu, jak vypadá tělo, jestli to partner ocení. A v tu chvíli mizí jak vzrušení, tak orgasmus.
Lori Brotto z University of British Columbia publikovala v roce 2014 studii (N = 117 žen): čtyři skupinová sezení terapie založené na všímavosti vedla k signifikantnímu zlepšení sexuální touhy, vzrušení i spokojenosti. Všímavost není esoterický doplněk, je to technika, která pomáhá vrátit pozornost z hlavy do těla. U sexu to platí dvojnásob — rozkoš se nedá zažít abstraktně, jen v přítomnosti.
Příliš velká blízkost: paradox Esther Perel
Tracey Cox i Marisa Peer se shodují na něčem, co může znít paradoxně. Když se partneři stanou „nejlepšími kamarády“, sex se vytrácí. Esther Perel v knize Mating in Captivity (česky Erotická inteligence) tomu říká jinakost (otherness): erotika potřebuje druhého jako druhého, ne jako zrcadlo. Když se denně koupeme spolu, vyřizujeme spolu poštu, řešíme spolu rozpočet — partner se stane součástí domácí infrastruktury. A na infrastrukturu nejsme přitahovaní.
Co s tím: pravidelně dělat věci jeden bez druhého. Mít vlastní okruh přátel, vlastní záliby, vlastní samostatné výlety. Vidět partnera z dálky, jak něco umí — Cox vypráví o tom, jak v restauraci uviděla svého manžela kráčet napříč sálem a zatrnulo jí, jako by ho viděla poprvé. To zatrnutí je signál, který Esther Perel hledá. Bez vzdálenosti se nemá nikdo kam vracet.
Co nedělat: časté omyly
- „Plánovaný sex je trapný.“ Není. Gurneyová to potvrzuje, Cox přidává: páry, které si sex „zapisují do kalendáře“, mívají vyšší frekvenci než ty, které „čekají na náladu“. Spontánní sex je luxus mladého vztahu; dlouhodobý sex je rozhodnutí.
- „Manželství po dětech znamená konec sexu.“ Polopravda. Pokles je reálný a nejhlubší zhruba do šestého roku dítěte (klinická zkušenost Gurneyové). Pak se frekvence postupně vrací. Páry, které drží sexuální měnu i ve vyčerpané fázi (3–24 měsíců po porodu), se vracejí rychleji.
- „Erektilní dysfunkce je o léku.“ Většinou ne. Marisa Peer i Susan Bratton zdůrazňují, že u mužů do padesáti let je drtivá většina poruch erekce psychogenní — výkonová úzkost, scénáře z porna, strach z odmítnutí. Léky pomáhají, ale neopraví příčinu. Viagra je obvaz, ne uzdravení.
- „Když mě partner sexuálně nepřitahuje, vztah je mrtvý.“ Ne nutně. Touha bývá reagující, ne výchozí (model duálního řízení — akcelerátor a brzdy). Po letech vztahu má většina lidí převážně reagující touhu: vzrušení přichází během fyzického kontaktu, ne před ním. Čekat na chuť před sexem znamená čekat nadarmo.
- „Porno mi pomůže pochopit, jak má sex vypadat.“ Naopak. Bratton i Peer to opakují: porno učí muže špatné technice a ženy špatnému očekávání. Dvacet minut penetrace, orgasmus z půlminutové stimulace klitorisu, anatomicky nemožné polohy — to nejsou tipy, to je iluze pro kameru. Pokud si pár pouští porno společně z hravosti, je to jiný příběh; jako vzdělávací materiál je porno škodlivé.
Co tedy dělat, pokud chceš víc a lepší sex
Tento týden
- Mluv o tom mimo postel. U kafe v kuchyni, ne při svléknutí. „Co se mi z toho, co jsme spolu dělali, líbilo nejvíc? Co bych chtěl víc? Co je pro tebe?“ Pět minut týdně.
- Restartuj sexuální měnu. Polibek delší než tři vteřiny při odchodu z domu. Zpráva v poledne. Dotek na zádech u večeře. Aniž by to muselo vést k sexu.
- Naplánuj si sex. Pátek večer, sobota ráno — cokoliv. Pohlídej si, že se to skutečně stane. „Plánovaný“ neznamená „bez vášně“; znamená to „ne poslední věc, na kterou zbude čas“.
Tento měsíc
- Rozšiř repertoár. Zkuste spolu jeden akt, který jste ještě nezkusili. Hra, role, pomůcka, masáž, pomalý orální sex — co vám oběma dává smysl. Klíč je překvapení, ne dokonalost.
- Jinakost. Něco, co děláš sám/sama — vlastní výlet s kamarády, nový kurz, samostatný den volna. Tak, aby partnerovi došlo, že tě chvíli neviděl.
- Pět minut všímavosti denně. Brottoové protokol říká: pozornost na dech, pozornost na tělo, pozornost na pocit. Když přijde myšlenka, jen ji odložit a vrátit se. Po měsíci se to projeví v posteli.
Když nestačí domácí práce
Pro vážné poruchy touhy, bolest při sexu, vaginismus, chronickou poruchu erekce nebo obtíže související s traumatem existuje sexuologie jako lékařský obor (v ČR Sexuologický ústav 1. LF UK v Praze, sexuologické ambulance v Brně, Olomouci, Ostravě). Pro vztahové bloky vztahový nebo párový terapeut. Jeden rozhovor s odborníkem často vyřeší to, na čem se pár sám zasekl roky.
„Sex není výkon, který se musí splnit. Sex je společný jazyk, kterému se dva lidé celý život učí."
Když nestačí
Pokud v partnerství cítíš dlouhodobou sexuální nespokojenost, opakované konflikty kolem sexu nebo ztrátu touhy, která trvá déle než pár měsíců, nečekej, až to „samo přejde“. Sexuální problémy zřídka řeší čas; řeší je pojmenování, rozhovor a — pokud je třeba — pomoc zvenku. Mark a kolegové (2011) ukázali, že vnímaná sexuální nekompatibilita patří mezi silné prediktory nevěry — u obou pohlaví. Investice do rozhovoru je investice do vztahu.
Souvisí: Co ženy potřebují v sexu, Libido a erektilní dysfunkce, Nevěra: proč podvádíme, Zdravý dlouhodobý vztah.