Krize mužství: proč mladí muži vzdávají — a co s tím říká výzkum, ne hluk

Richard Reeves se před napsáním knihy Of Boys and Men (2022) popisuje jako „boring research-based policy wonk“ — nudný akademik s grafy. V rozhovoru pro Diary of a CEO vzpomíná, že ho kolegové z amerických think-tanků od tématu odrazovali — že je tak kulturně-politicky nabité, že do něj akademická kariéra nepatří. Šel do toho stejně. Důvod: čísla, na která narážel, se s progresivním optimismem o chlapcích a mužích nesnášela. Galloway přidal grafy. Carr přidal humor, který se ke všemu hodí. Tady je destilát: co je v krizi mužství skutečně z dat — a co jen prodává klik.

„Tohle není válka pohlaví. Stará role muže zmizela rychleji, než vznikla nová."

Co je v krizi mužství doopravdy z dat

• Vzdělání. V USA, UK i České republice mají dnes ženy vyšší procento dokončené vysoké školy než muži. V UK podle zprávy Centre for Social Justice Lost Boys (březen 2025) jen 57 % chlapců dosáhne na konci základní školy očekávané úrovně v matematice a angličtině — u dívek je to 64 %. U znevýhodněných bílých chlapců s nárokem na obědy zdarma pak dosáhne očekávané úrovně v 16 letech (GCSE) jen 36 %. Genderová mezera se neuzavřela — obrátila.
• Suicidalita. V ČR připadají na muže zhruba 80 % všech sebevražd; na jednu sebevraždu ženy připadá asi 4,1 sebevraždy muže (ČSÚ/ÚZIS, posledních pět let). V Británii je sebevražda hlavní příčinou úmrtí mužů do 50 let. Tahle nepoměrnost se v posledních desetiletích nezužuje.
• Práce a mzda. Galloway v knize Adrift (2022) dokumentuje, jak mzdy mladých amerických mužů bez vysokoškolského titulu od 80. let v reálných hodnotách stagnují nebo klesly. „Deaths of despair“ — sebevraždy, předávkování, úmrtí spojená s alkoholem — vystoupala u středního věku bílých mužů s nižším vzděláním tak prudce, že se z toho rozjela samostatná vlna výzkumu (Case & Deaton, Princeton, od 2015).
• Vztahy. Reeves cituje data, podle kterých muž bez partnerky a bez dítěte má v dospělosti výrazně horší ukazatele zdraví, duševního stavu i předčasné úmrtnosti než srovnatelný muž v partnerství. U žen je ten rozdíl menší. V praxi: ženy si bez partnera dlouhodobě „vedou“ líp.
• COVID jako rentgen. V USA klesl mezi roky 2019 a 2020 zápis mužů na vysoké školy o 5,1 %, zatímco u žen jen o necelé procento — propad mužů byl tedy několikanásobně hlubší a po pandemii se zatím nevrátil zpátky. Tahle změna nebyla zveřejněná jako titulek, protože ji nikdo nehlídal.

Čím to není (čtyři mýty)

• „Patriarchát to vyřeší sám tím, že padne.“ Reeves opakuje, že patriarchát se ve své klasické formě týkal hlavně mužů, kteří měli moc — chudí muži byli vždycky na okraji. Pád starých patriarchálních struktur navíc znamenal pád skriptu pro muže, který se jednoduše nezneškodnil tím, že přestal být v módě.
• „Toxická maskulinita je hlavní problém.“ Wong a kolegové v Journal of Counseling Psychology v roce 2017 v meta-analýze 78 vzorků (19 453 účastníků) ukázali, že tři konkrétní mužské normy — sebespoléhání, moc nad ženami a sukničkáření — jsou robustně spojené s horším duševním zdravím. Jiné ale ne. Norma „úspěch v práci“ samostatně škodlivá není. Zacházet s mužstvím jako s monolitem je analyticky líné.
• „Stačí se víc otevřít a všechno se vyřeší.“ Addis a Mahalik v American Psychologist v roce 2003 ukázali, že muži s rigidním pojetím mužství opravdu chodí na terapii míň. Ale problém není jen v hlavách mužů. Problém je i v systému: méně mužských učitelů, méně mužských terapeutů, otcovská péče institucionálně podceněná. Otevírání se je užitečné, ale není to jediná páka.
• „Návrat k tradičnímu mužství je řešení.“ Reeves to říká přímo: mladí muži nemůžou mít na výběr jen mezi „buď jako tvůj otec“ a „buď jako tvoje sestra“. Mezi tím je prostor pro mužství, které není ani reakční, ani sebepopírající.

Proč to je — tři příčiny, které se vzájemně násobí

1. Tichá ekonomická revoluce žen

Vzestup ekonomické samostatnosti žen v posledních padesáti letech je podle Reevese „pravděpodobně největší ekonomická emancipace v dějinách“. Tahle proměna je v drtivé většině pozitivní. Vedlejší efekt ale je, že staré role muže — „živitel, ochránce, nositel rozhodnutí“ — zmizely, aniž by někdo dodal nové. Otázka „proč je užitečné, že tu jsem“ má dnes mužům odpovědět rétorika, ne struktura.

2. Mužský vzor mizí dvakrát — doma i ve škole

Reeves cituje data: v USA žije zhruba čtvrtina dětí v domácnosti jen s matkou a podobně velká část vyrůstá bez aktivního otce. Nepřítomnost otce ale nedopadá stejně na dceru a na syna. Dívky v rodině bez otce dosahují podobných výsledků jako dívky s otcem. Synové bez otce mají výrazně vyšší riziko propadu ve škole, kriminality a sebepoškozování. Ve školství je situace podobná: ve Velké Británii tvoří muži jen 14 % učitelů na prvním stupni (GOV.UK, School Workforce 2024), v USA na elementary school zhruba 11 %. Pro chlapce, kterým doma chybí mužský vzor, znamená nástup do školy ztrátu i druhé možnosti, kde by ho mohli najít.

3. Krize chlapeckých přátelství v adolescenci

Sociální psycholožka Niobe Way z NYU sledovala chlapce desetiletí v kvalitativním výzkumu. V knize Deep Secrets (Harvard 2011) popsala opakovaný vzorec: v deset, jedenáct, dvanáct let mají chlapci „srdcová“ přátelství, ve kterých si svěřují strach, rodinné starosti, lásky. Kolem patnácti až šestnácti let tahle blízkost mizí. Chlapci sami ji popisují jako „příliš gay“ a sami se z ní stahují. Důsledek nese dospělý: muž ve třicítce, který se cítí osaměle, si často nepamatuje, co ztratil — pamatuje si jen, že to mizelo.

Co s tím dělat — tři kroky, které mají oporu v datech

1. 1
   Pro tebe samotného: najdi alespoň jednoho muže, kterému řekneš pravdu.

   Holt-Lunstadova meta-analýza 148 studií se 308 tisíci účastníky (PLOS Medicine 2010) ukazuje, že lidé se silnými sociálními vazbami mají o 50 % vyšší šanci přežít sledované období — efekt srovnatelný s odvykáním kouření. A u mužů jsou nejvíc deficitní právě blízká mužská přátelství. Nemusí to být skupina. Jeden přítel, kterému napíšeš, když je špatně, stačí. „Hospodu“ klidně nech, ale měj kromě ní někoho, komu řekneš, že máš strach.
2. 2
   Pro otce: ne to, co řekneš. To, že jsi.

   Reeves opakuje, že pro syna není rozhodující obsah otcových promluv — rozhodující je to, že otec je přítomný, předvídatelný a dostupný. Sobotní fotbal s parťáky, pravidelná procházka, společná oprava kola. Když to není možné (rozvod, vzdálenost, smrt), je úkolem matky najít náhradního dospělého muže — strýce, učitele tělocviku, trenéra, kmotra. Není to projev nedůvěry vůči matce — je to vědomé doplnění.
3. 3
   Pro partnerku, sestru, dceru: nediskvalifikuj jeho zkušenost jen proto, že to říká muž.

   Reeves zmiňuje, že pro mnoho mladých mužů je nejjedovatější věta „ty mluvíš z pozice privilegia“ — protože v jejich žité zkušenosti to neplatí. Můžou být chudí, nezaměstnaní, depresivní. Můžou na to mít stejné právo jako kdokoli jiný. Není to ústupek antifeminismu — je to základní úcta k datům.

Co Jimmy Carr přidává — proti dvěma extrémům humor

Komik Jimmy Carr v rozhovoru se Stevenem Bartlettem připomíná to, co se v rétorice „krize mužství“ snadno přehlédne: život v současné západní společnosti je z hlediska 99 % minulých generací luxusní. Teplá sprcha, antibiotika, kojenci umírají výjimečně. Trpíme tím, čemu Carr říká life dysmorphia — z hojnosti vyrobíme pocit chudoby. Sama o sobě by tahle poznámka byla jen „přestaň fňukat“. V kombinaci s daty Reevese a Gallowaye to ale není ignorace. Je to důležitá poznámka, že krize mužství neznamená, že nemáš co k dispozici.

Mladý muž, který se cítí ztracený, je v ohrožení. Mladý muž, který sebe vidí jako oběť doby, do které se narodil, je v ohrožení i sám sobě. Postoj „mám reálné překážky a zároveň jsem nesmírně privilegovaný oproti většině lidí, kteří kdy žili“ — obě věci najednou — je psychologicky robustnější než kterákoliv z těch krajních verzí.

Když nestačí

Když si při čtení tohohle textu říkáš „já to znám zevnitř, ale nemám komu to říct“ — to není slabost, je to signál. Není potřeba čekat, až se to „samo srovná“. Termín u terapeuta nebo psychiatra v okolí zarezervuješ často rychleji, než si myslíš — a jedno sezení s odborníkem nahradí měsíce zoufalé snahy „dát se dohromady sám“.

A pokud máš syna nebo bratra, který se ti vzdaluje, a víš to: ne kázej, ale buď u toho. Pravidelně. Tichoučce. Bez tlaku, který by ho ještě jednou potvrdil v tom, že nemá kam.