Chtěl jsi jen rychle mrknout na zprávy. O půl hodiny později pořád scrolluješ — válka, krize, katastrofa, další katastrofa. Nic z toho ti nepomohlo, cítíš se hůř než předtím, a přesto palec táhne dál.
Tomuhle se říká doomscrolling: nutkavé pohlcování špatných zpráv. A není to lenost ani slabá vůle. Je to past, a stojí za to vědět, z čeho je postavená.
Proč nás táhnou špatné zprávy
Začíná to hluboko v tom, jak je nastavená pozornost. Psychologie zná jev zvaný negativní zkreslení: špatné informace mají na nás silnější váhu než stejně velké dobré. Rozin a Royzman to shrnuli — negativní podněty rychleji upoutají pozornost, hůř se pouští z hlavy a obecně „přebíjejí“ ty pozitivní.
Dává to evoluční smysl. Pro předka bylo levnější přehnaně si všímat hrozeb než jednu přehlédnout — minout dobrou zprávu nic nestálo, minout nebezpečí mohlo stát život. Mozek tedy nemá chybu, když ho katastrofické titulky táhnou. Dělá přesně to, k čemu byl stavěný. Problém je, že to dělá v prostředí, pro které stavěný nebyl.
Proč se to nedá zastavit
Předek měl hrozeb omezenou zásobu — co viděl kolem sebe, to bylo vše. Newsfeed je naopak nekonečný. Vždycky je další titulek, další krize, další vlákno. Negativní zkreslení tě k němu táhne a appka se postará, aby nikdy nedošel.
Sharma a kolegové, kteří doomscrolling pojmenovali a změřili, ho popsali jako spojení dvou věcí: lidského sklonu sledovat hrozby a technologie navržené tak, aby tě udržela. Nekonečné scrollování bez konce stránky, automatické dohrávání, řazení podle toho, co nejvíc „zabírá“ — to vše není náhoda. Feed je postavený, aby z přirozeného sklonu vytěžil maximum času. Tvoje vůle hraje zápas, který nebyl férový od začátku.
Přidává se ještě jedna pohnutka. Pod doomscrollingem často je snaha mít situaci pod kontrolou — kdybych věděl všechno, nezaskočí mě to. Soroya a kolegové ale ukázali, že za určitou hranicí se shánění informací obrací: zahlcení nevede ke klidu, vede k úzkosti a nakonec k unikání. Víc čtení nepřináší víc kontroly. Přináší jen víc napětí.
Co to dělá s pohodou
Doomscrolling se pojí s horší náladou, vyšší úzkostí a u večerního scrollování i s horším spánkem. A má jeden zákeřný rys: budí pocit, že děláš něco užitečného. Vždyť se „informuješ“. Jenže mezi být informovaný a donekonečna se přehrabovat v krizích, které nemůžeš ovlivnit, je rozdíl. To první je rozhodnutí. To druhé je smyčka.
„Být informovaný je rozhodnutí. Doomscrolling je smyčka. Rozdíl je v tom, jestli to končí — nebo ne."
Jak se z toho dostat
- Dej čtení zpráv ohraničený tvar. Konkrétní čas, konkrétní zdroj, jasný konec. „Ráno deset minut“ má hranici, kterou nekonečný feed nemá.
- Zvětši tření. Appky pryč z domovské obrazovky, notifikace zpráv vypnout. Každá vteřina navíc mezi nutkáním a feedem je místo, kde se dá nutkání pustit.
- Hlídej večer a postel. Scrollování katastrof před spaním spojuje úzkost s usínáním a kazí spánek. Telefon mimo ložnici je jednoduchá, účinná hranice.
- Ptej se: zlepší tahle informace nějaké moje rozhodnutí? Pokud ne, čtení nepřináší kontrolu — jen napětí. To je signál přestat.
- Nahraď, nezakazuj. Prázdnou chvíli, kterou scroll vyplňoval, je dobré něčím obsadit — knihou, procházkou, hovorem. Holý zákaz bez náhrady dlouho nevydrží.
Časté omyly
„Nemám prostě dost vůle to zavřít.“
Feed je navržený tak, aby vůli přetížil — nekonečný, personalizovaný, bez konce stránky. Není to selhání charakteru. Je to nerovný zápas, který se dá vyrovnat změnou prostředí, ne větším úsilím.
„Musím vědět všechno, co se děje, jinak mě to zaskočí.“
Za určitou hranicí informace nepřidávají kontrolu, jen úzkost. Vědět to podstatné stačí; přehrabovat se v každém detailu krize, kterou neovlivníš, nepomáhá.
„Aspoň jsem tím pádem informovaný.“
Informovanost má konec — doomscrolling ne. Když čtení nikdy nedojde k „tak, a dost“, není to informování. Je to smyčka, která se tváří užitečně.
Když nestačí
Hranice, méně notifikací a telefon mimo ložnici většině lidí doomscrolling osekají na zvládnutelnou míru; širší souvislosti rozebírá článek Mobil, záření a mozek. Pokud ale scrollování špatných zpráv plní velkou část dne, budí silnou úzkost a nejde ho omezit ani přes snahu, bývá to spíš projev úzkosti než její příčina. Pak má smysl řešit tu úzkost samotnou — s psychologem — a ne jen appku.