Stál jsi někdy pod nočním nebem plným hvězd, na vrcholu kopce s rozhledem do dálky nebo před něčím tak velkým, že ti to na chvíli vyrazilo dech? V tu chvíli se stalo něco zvláštního: tvoje obyčejné starosti se najednou zdály malé.
Tohle je úžas — a není to jen příjemný pocit pro dovolenou. Psychologie ho posledních dvacet let zkoumá jako svébytnou emoci s měřitelným účinkem.
Co je úžas
Keltner a Haidt (2003) úžas vymezili jako emoci, která má dvě jádra. První je rozlehlost — stojíš před něčím, co tě přesahuje: velikostí, krásou, hloubkou. Druhé je potřeba nového vysvětlení — to, co vidíš, se nevejde do tvých obvyklých škatulek, mysl musí přeskládat svůj obraz světa.
Úžas nevyvolává jen příroda. Dokáže ho spustit hudba, velké umělecké dílo, rozsáhlá myšlenka, výjimečný lidský čin i zrození dítěte. Společné mají to, že tě na okamžik vyvedou z tvého obvyklého měřítka.
Malé já
Nejvýraznější účinek úžasu psychologie nazvala malé já. Piff a kolegové (2015) v sérii pokusů ukázali, že lidé po prožitku úžasu vnímají sami sebe jako menší a méně důležité — ne ve smyslu ponížení, ale ve smyslu uvolnění. Ego na chvíli ustoupí do pozadí.
A to má příjemný důsledek. Tytéž studie zjistily, že po úžasu se lidé chovali velkoryseji a ochotněji — víc pomáhali, byli štědřejší. Když přestaneš být středobodem vlastního světa, uvolní se prostor pro druhé. Úžas je tak nečekaně mravní emoce: vede ven ze sebestřednosti.
Úžas a tělo
Účinek úžasu se zdá sahat i do těla. Stellar a kolegové (2015) zkoumali, jak různé pozitivní emoce souvisejí se zánětlivými ukazateli v krvi. Zajímavé bylo, že nejsilnější souvislost s nižší zánětlivou zátěží měl právě úžas — výrazněji než jiné příjemné emoce.
Je to zatím spíš naznačený vztah než dokázaná příčina — nelze z toho dělat „úžas léčí záněty“. Ale zapadá to do širšího obrazu: stavy, které zklidňují nervový systém a vytrhnou nás z věčného kolotání vlastních myšlenek, tělu prospívají.
„Úžas je opak zacyklení v sobě. Na okamžik nejsi hlavní postava — a je to úleva."
Úžas se dá hledat
Nejlepší zpráva je, že úžas nepotřebuje cestu k vodopádům. Sturm a kolegové (2022) udělali pokus s procházkami úžasu: starší lidé chodili na běžné procházky, jen s jediným pokynem — záměrně si všímat věcí, které jsou nějak velkolepé nebo nové, ať jsou sebevšednější. Po několika týdnech hlásili víc úžasu, víc radosti a méně skleslosti než kontrolní skupina.
Klíč nebyl velkolepější svět — klíč byla pozornostzaměřená na to velké a nové kolem. Tím se úžas přibližuje všímavosti, viz článek Mindfulness bez ezoteriky.
Konkrétní postup
- Zkus procházku úžasu. Jdi ven a vědomě hledej věci velkolepé nebo nové — strom, oblohu, detail, který obvykle míjíš. Pozornost dělá rozdíl.
- Vyhledávej rozlehlost. Výhledy, noční obloha, voda, velké prostory. Rozlehlost je palivo úžasu.
- Nedrž se jen přírody. Hudba, umění, věda, velké příběhy — úžas spouští i myšlenka, nejen krajina.
- Zpomal a zůstaň u toho. Úžas potřebuje chvíli, abys ho vůbec zaznamenal. Vyfotit a jít dál ho přeruší.
- Všímej si i malého. Jinovatka na okně, mravenčí stezka, stavba mraku. Rozlehlost má i mikroskopickou podobu.
Časté omyly
„Úžas se dá zažít jen na výjimečných místech.“
Nemusí. Studie procházek úžasu ukazují, že rozhoduje pozornost, ne exotická destinace. Úžas je dostupný i na cestě do práce.
„Cítit se malý je nepříjemné.“
„Malé já“ při úžasu není ponížení. Je to úleva — vlastní starosti na chvíli ztratí tíhu a uvolní se prostor pro druhé.
„Úžas je jen hezký pocit, nic víc.“
Je to emoce s měřitelnými dopady — na chování vůči druhým, na náladu a zřejmě i na tělo. Příjemnost je jen jeden z jeho rozměrů.
Když nestačí
Úžas je levný a bezpečný způsob, jak vystoupit z věčného kolotání vlastních myšlenek a zvednout náladu — a jako takový ho klidně vyhledávej. Není to ale léčba. Pokud na tebe doléhá skleslost, prázdnota nebo úzkost tak, že se nedokážeš dotknout radosti ani z věcí, které tě dřív braly, není to úkol pro procházku — to je chvíle promluvit si s psychologem nebo praktickým lékařem. Úžas umí osvěžit dobrý život; vytáhnout z deprese neumí.